Duben 2017

Teď mám slovo já

17. dubna 2017 v 23:19 Články
Jsem vypravěč. Mým úkolem je tlumočit životy. Zdůrazňovat krásné a děsivé okamžiky, zveličovat činy hlavních hrdinů a zamlžovat příběhy vedlejších postav. Bez přestávek hovořím o světě, přestože jsem z něj viděl jen málo. Proniká ke mně v úlomcích a střepech cizích rozhovorů. Mluvím, ale jako kdybych mlčel. Nejsou to moje slova.
Kdo vypráví o vypravěči? Po poslední větě, s poslední tečkou na poslední straně přestávám existovat. Příběh přetrvá, ale člověk, který ho vypověděl publiku, upadá v zapomnění. Kam odejde? Do svého podkrovního bytu, kde usedne do mohutného ušáku s hrnkem kávy v ruce a tiše vyčkává na historky, díky kterým bude mít možnost znovu promluvit. Do stínu, ze kterého vystoupí s napsáním nové knihy.
Jsem vypravěč. Vím o všech všechno, každé tajemství, ale o mně nikdo nic neví. Jsem pořád tady, avšak nikdo nikdy nespatřil mou tvář. Můj hlas je cizí a zárověň tak povědomý. S největší obratností podsouvám posluchači své názory, ten je přejímá a považuje za vlastní. Ať šeptám, křičím nabo snad zpívám, vždy jsem jen součástí cizího příběhu, mluvícím abstraktem umírajícím po doslovu. Copak mě nechcete slyšet?
Jsem vypravěč a teď mám slovo já.

Přátelství

3. dubna 2017 v 13:15 Články
Nikdy jsem nepoznal přátelství. Alespoň ne to v pravém slova smyslu. Přátelství, o kterém se píšou knihy.
Nejsem sám, ne, to se říct nedá, ale jsem velmi osamělý. Jsem obklopen lidmi, k nimž mě před pár lety jistý vztah pojil. Během pár dní jsme se spřátelili, přestože jsme spolu měli jen pramálo společného. Co člověk, to osobnost, tvrdili. S přibývajícím časem se však osobnosti měnili v karikatury. V komické postavy, které se snaží být něčím, čím nejsou, mluvit jako malé děti předčítající z lékařského slovníku.
Každý z nich byl zprvu něčím zajímavý. Ať už znalostmi, svérázným přístupem k životu nebo nehasnoucí radostí. Den za dnem se jejich charakteristické rysy zvýrazňovaly a zároveň i otupovaly. Zjistil jsem, že vlastně nejsou ničím zvláštní, že to, co mě k nim přitahovalo, jakási prvotní zvědavost, pomalu vyprchává. Odhaloval jsem, každým slovem a gestem, jejich obyčejnost. Znalosti a moudré rady do života, kterými mě krmili, aby dokázali svou nehynoucí vrozenou empatii, byly jen bezduché žvásty vyčtené z časopisů. Svérázný pohled na svět byla rozmazlenost a snaha schovat své nejistoty. Nehasnoucí radost se ukázala jako povrchnost a naprostá mělkost mysli.

Jsem uvězněn mezi svými přáteli. Každé slovo prohlubuje mou averzi k nim.
Bojím se, protože vím, že ať už se seznámím s kýmkoliv, tak i navzdory svému počátečnímu kouzlu, přes veškeré své klady po něm zbyde jenom pachuť.