Teď mám slovo já

17. dubna 2017 v 23:19 |  Články
Jsem vypravěč. Mým úkolem je tlumočit životy. Zdůrazňovat krásné a děsivé okamžiky, zveličovat činy hlavních hrdinů a zamlžovat příběhy vedlejších postav. Bez přestávek hovořím o světě, přestože jsem z něj viděl jen málo. Proniká ke mně v úlomcích a střepech cizích rozhovorů. Mluvím, ale jako kdybych mlčel. Nejsou to moje slova.
Kdo vypráví o vypravěči? Po poslední větě, s poslední tečkou na poslední straně přestávám existovat. Příběh přetrvá, ale člověk, který ho vypověděl publiku, upadá v zapomnění. Kam odejde? Do svého podkrovního bytu, kde usedne do mohutného ušáku s hrnkem kávy v ruce a tiše vyčkává na historky, díky kterým bude mít možnost znovu promluvit. Do stínu, ze kterého vystoupí s napsáním nové knihy.
Jsem vypravěč. Vím o všech všechno, každé tajemství, ale o mně nikdo nic neví. Jsem pořád tady, avšak nikdo nikdy nespatřil mou tvář. Můj hlas je cizí a zárověň tak povědomý. S největší obratností podsouvám posluchači své názory, ten je přejímá a považuje za vlastní. Ať šeptám, křičím nabo snad zpívám, vždy jsem jen součástí cizího příběhu, mluvícím abstraktem umírajícím po doslovu. Copak mě nechcete slyšet?
Jsem vypravěč a teď mám slovo já.
 

Přátelství

3. dubna 2017 v 13:15 |  Články
Nikdy jsem nepoznal přátelství. Alespoň ne to v pravém slova smyslu. Přátelství, o kterém se píšou knihy.
Nejsem sám, ne, to se říct nedá, ale jsem velmi osamělý. Jsem obklopen lidmi, k nimž mě před pár lety jistý vztah pojil. Během pár dní jsme se spřátelili, přestože jsme spolu měli jen pramálo společného. Co člověk, to osobnost, tvrdili. S přibývajícím časem se však osobnosti měnili v karikatury. V komické postavy, které se snaží být něčím, čím nejsou, mluvit jako malé děti předčítající z lékařského slovníku.
Každý z nich byl zprvu něčím zajímavý. Ať už znalostmi, svérázným přístupem k životu nebo nehasnoucí radostí. Den za dnem se jejich charakteristické rysy zvýrazňovaly a zároveň i otupovaly. Zjistil jsem, že vlastně nejsou ničím zvláštní, že to, co mě k nim přitahovalo, jakási prvotní zvědavost, pomalu vyprchává. Odhaloval jsem, každým slovem a gestem, jejich obyčejnost. Znalosti a moudré rady do života, kterými mě krmili, aby dokázali svou nehynoucí vrozenou empatii, byly jen bezduché žvásty vyčtené z časopisů. Svérázný pohled na svět byla rozmazlenost a snaha schovat své nejistoty. Nehasnoucí radost se ukázala jako povrchnost a naprostá mělkost mysli.

Jsem uvězněn mezi svými přáteli. Každé slovo prohlubuje mou averzi k nim.
Bojím se, protože vím, že ať už se seznámím s kýmkoliv, tak i navzdory svému počátečnímu kouzlu, přes veškeré své klady po něm zbyde jenom pachuť.

Slyšíš ten zvuk?

6. ledna 2017 v 22:20 |  Články
Slyšíš ten zvuk? Ne. Jen se pořádně zaposlouchej. To dunění. Nemůžu kvůli němu spát už několik dní, možná i týdnů. Slyším ho pořád. Jako opakované bušení dřevěných kladiv z Mahlerovy 6. symfonie. V pravidelných intervalech drtí moji hlavu, vráží ji hlouběji do polštáře, ale přesto stále nemůžu usnout. Možná to jsou kroky v bytě nad námi, možná někdo celé noci chodí sem a tam, od lednice ke kanapi, protože ho tíží myšlenky. Jenom těžké myšlenky by mohly dupat tak hlasitě. Nebo snad soused zase bije svoji ženu, nebo mlátí prázdnou lahví od rumu do stolu. Jistě vím to, že mě ten zvuk pomalu dohání k šílenství. Nikdy nepřestane, stačí jen na chvíli zadržet dech. Jak můžeš tak klidně ležet. Cožpak jsi úplně hluchý? Celá armáda nám přechází nad hlavou! Šik za šikem táhne od ledničky ke kanapi. Vstaň a něco jim řekni, na tebe určitě dají, jsi dobrák od pohledu.

Kam dál

Reklama